Ahoj,
nakonec jsou to neuvěřitelné tři měsíce, co jsem přijela do Anglie jako naprosto vyjukaná, naivní, mladá holka s celkem přijatelnou angličtinou, ale nulovými zkušenostmi, pouze s nadšením a odhodláním.
Ve výsledku mě to změnilo natolik, že mě možná rodina a přátele nepoznají, ale o tom úplně nechci mluvit. Chci se spíš zaměřit na velké nebo úplně malé rozdíly, které tu vnímám oproti životu v Česku.


Chci se opřít o svoje zážitky, dojmy a reálné situace, rozhodně vám tu nebudu jmenovat srovnání, o nichž se dočtete všude. Tohle je opět více osobní článek, proložený mými nenahraditelnými životními zkušenostmi...
Řeč je především o Londýně, kde jsem pobyla největší část léta. Jedná se o můj pohled, takže s ním samozřejmě nemusíte naprosto souhlasit ;)


VZÁJEMNÁ SLUŠNOST

Ta se odvíjí nejen od jejich přístupu k životu, Angličané minimálně v Londýně jsou mnohem více naučeni toleranci, protože se zde na jednom relativně malém prostoru těsní etnika z celého světa, lidé různé rasy, vyznání, orientace. Zároveň jsou zde hluboce zakořeněné základní principy lidskosti a slušného chování - muži pustí sednout si ženy, mladí v drtivé většině uvolní místo starším, vzájemně se pozdraví, poděkují, omluví se vám, skoro vždy narazíte na slušnost a vstřícnost.
Vypozorovala jsem, že pokud svým chováním nikoho neomezujete nebo mu neubližujete, ostatní vás naprosto akceptují. Díky tomu panuje obecně dobrá a přátelská atmosféra, lidé nešetří úsměvy a snahou si vzájemně pomoci.

BYDLENÍ


Ohledně záležitosti bydlení je tu opravdu obrovská hromada rozdílů, které člověka, který je v Anglii poprvé, hodně zarazí. Přes takovou přítomnost pračky v kuchyni jsem se zkrátka nepřenesla ani za tři měsíce. Je to fakt zvláštní.
Domy jsou v průměru menší, což je pochopitelné, protože není prostoru není nazbyt. Všechno je menší. Pokoje, chodby, schodiště, zahrady. Jenom postele jsou nejčastěji double size, což je milé. Na druhou stranu Angličané jsou mistři ve využití i omezených možností, chytře využívají skladné prostory, vestavěné skříně a podobně, takže interiéry ve výsledku rozhodně nepůsobí přeplněně a překombinovaně.
Ještě jeden detail musím zmínit, a sice vodovodní systém. Snad skoro nikdy se mi nepodařilo si v přijatelném časovém intervalu nastavit perfektní teplotu. Nejdřív tekla moc studená, následně jsem se opařila, nakonec jsem s různými výkyvy udržovala zhruba takovou teplotu, jako bych chtěla, ale bylo to značně nejisté.



NEZTRATÍTE SE

Ačkoliv celý systém veřejné dopravy, desítky linek autobusů, komplikovaná spleť metra a do toho vlaky, se pro nováčka zdá být naprostou noční můrou a ze začátku se cítíte jako největší hrdina, když se vám podaří dostat se z bodu A do bodu B, ideálně nejpřímější cestou v přijatelné době dojezdu,... rozhodně se neztratíte.
Co se týče underground nebo overground, všude - nejen na stanicích, ale i v samotných dopravních prostředcích máte viditelné a naprosto přehledné mapy se zastávkami, nechybí ani tabule s nejbližšími spoji, ale hlavně pokaždé stojí opodál zaměstnanec, který ví a ochotně vám poradí, kudy kam. Stačí se jen zeptat.
Celý jízdní systém zde dává docela velký smysl, i když se to prve nezdá.
Navíc pořád jezdí minimálně autobusy, nebo taxi stojí na každém rohu, takže se domů vždy nějak dostanete.

VÝCHOVA

Jelikož jsem pracovala především jako au pair, (pomineme několik extra jobů), rozdílů ve výchově dětí jsem si všímala velice dobře, neboť jsem toho byla každodenní součástí.
Asi nejzásadnější odlišnost je v přístupu, ratolesti jsou brané jako takoví malí dospělí, rodiče se k nim chovají (možná až moc) slušně ve smyslu, že je o vše žádají, diskutují s nimi, dávají jim možnost volby, možná až moc.
Na druhou stranu tady ale relativně funguje poslušnost, takže na oplátku za tento velkorysý přístup děti obvykle své rodiče poslouchají. Jakmile se ale rozhodnou zlobit, to přestává být docela legrace, protože v Anglii se na děti nekřičí, natož aby jim někdo výchovně naplácal na zadek. Mně se ale zamlouvalo, že rodiče volí cestu vysvětlování a kompromisů, zatímco v Česku kolikrát slyším padnout i sprosté slovo.
Co ovšem vůbec neuznávám, že anglické děti nejsou vůbec nevedené k tomu uklízet a odnášet si po sobě věci, které použijí.



LIDI VŠUDE

¨
V Londýně kolem sebe máte zpravidla hodně moc lidí. V centru je to naprosto katastrofa, někdy natolik, že už chytáte sociální fóbii, ale i v okrajových čtvrtích je přelidněno.
Já však jinak pocházím z malého města s krásnými dvaceti třemi tisíci obyvatel, proto se celkem často stává, že tu naopak pěkně dlouho nikoho nepotkám. Během tří měsíců v přelidněné metropoli jsem si na lidskou přítomnost dost zvykla, že první dny zpátky doma byly občas trochu děsivé, cítila jsem se skoro jako po vymření lidstva nebo zombie apokalypse :D.


To je za mě dneska vše. Jistě by se našlo mnohem více rozdílů, ale domnívám se, že jsem vyjmenovala ty nejzásadnější.

Co si myslíte vy? Máte podobné zkušenosti? Budu ráda, když zanecháte komentář. :)