Období, kdy končí léto a pozvolna přichází podzim, mě každoročně emočně velmi zasáhne. Připadá mi, jako by se vytratila rozvernost a veselost léta a svět ztichl a zvážněl. Tato podivná atmosféra ve mne vyvolává nejistotu a ztracení, jako bych byla tam, kde nemám být a topila se v nekonečném pocitu opuštění a nostalgie na léto, které ještě vlastně neodešlo. Jako bych cosi ztrácela, unikalo mi to mezi prsty. Jako by nastal čas zanechat dětských her a stát se vážným dospělým. Není to tak, že bych k smrti nesnášela podzim, mám ho ráda stejně jako jiné roční období - to je momentové trápení. Když už jednou naplno nastene, přijmu ho a žiju v klidu dál. Ale než se to stane, utápím se v melancholii odcházejího léta.
The period when summer ends and autumn slowly comes, it strikes me emotionally every year. It seems to me that the waggishness of summer has disappeared and the world is becoming quiet and serious. This strange atmosphere evokes feelings of insecurity and loss as if I am somewhere where I should not be and I am drowning in endless loneliness and nostalgia for the summer, which actually had not yet left. I am losing something, it is leaking between my fingers. It feels like it is a time to quit children's games and become a serious adult. Don´t get confused that I hate autumn, I like it just like any other season - it is a momentary struggle. Once autumn is fully here, I don´t mind it at all. But before that happens, I'm drowning in the melancholy for the leaving summer.
