Buď trpělivý nebo tak něco
Ahoj,
moje pokusy vydávat pravidelně články (tedy zhruba jednou týdně) opět fenomenálně kolabují. Jsem zkrátka velice zaneprázdněná: práce je až nad hlavu, což však také znamená víc naspořených peněz na univerzitu, moje host rodina je učiněný poklad, jsem s nimi ráda, taky spousta kafíček, drinků a výletů se starými i novými přáteli a podobně. O tom jindy ;). Prostě se omlouvám, jdeme dál.
Zkuste se zeptat sami sebe, co opravdu nesnášíte?
Téma trpělivosti a motiv čekání se v mém životě v poslední době objevuje až příliš často. Vždyť já neustále jen někde zaseknutá a čekám. Když zrovna nemusím, tak aspoň mluvím o tom, jak to hrozně nesnáším. Pravda je, že trpěliví musíme být už odmala - Vánoce a Ježíšek, další narozeniny, letní prázdniny, večerníček v televizi, snídaně, další tábor (loučení mi skoro vždy rvalo srdce). Ale jako malá jsem si to tolik nebrala. Mám pocit, že skutečné a bolestivé zkoušky mojí trpělivosti se začaly objevovat kolem osmnáctého roku života, tedy plnoletosti. V kombinaci s pocitem, že mi život hrozně utíká a že už jsem promarnila tolik let (říká 19letá osoba), mi občas málem puká hlava (a srdce).
Prvně to bylo opravdu palčivé na brigádách. S těmi jsem vlastně začala už v patnácti a jakožto člověk bez kvalifikace (třikrát hurá gymnáziu ;)) a žijící v malém městečku jsem si nemohla příliš vybírat, jakým způsobem si budu vydělávat. Obvykle jsem si zvolila nejmenší zlo a stejně se musela obvykle držet zuby nehty, abych přežila do konce směny a mohla jít domů. Moje trpělivost jela na plné obrátky, až se kolečka přehřívala. Taky jsem čekala na svoji plnoletost, která mi odemkla mnohé dveře. Nemohla jsem se dočkat, až odmaturuji a tím otevřu novou životní kapitolu. Fakt hrozné bylo čekání, až se budu moc vrátit do maturitě do Londýna, který jsem si zamilovala. Devět měsíců se mi tehdy na začátku školního roku zdálo jako nekonečná doba.
Přes to všechno napsané výše jsem docela trpělivý člověk. Navenek se tak rozhodně tvářím a jde mi to mistrovsky. Myslím, že byste nepoznali, že jsem napjatá jako strunka. Umím čekat. Naučila jsem se to. Ale to neznamená, že to mám automaticky ráda. Nutno dodat, že nejsem nedočkavá, dobře chápu, že některé věci otřebují čas. Jen se bojím oddávat se příliš čekání, protože mám pocit, že mi mezitím uteče život. Já chci hlavně žít. Proto se taky snažím pečlově vybírat, na co si počkám a co nechám jít. A to je celá pointa mého dnešního výlevu. Nejsem jediná na světě, kdo musí vydržet, než nastanou věci, které chce. Někteří lidé musí svoji trpělivost zkoušet dlouhá léta, než dostanou to, k čemu směřovali. Jiní čekají, protože se bojí. A to mi přijde opravdu smutné. Promarnit celý život čekáním a pak se ohlédnout zpět a zjistit, že je to pryč...
Snažím se najít rovnováhu. Být trpělivá, když je to třeba, a nehroutit se z toho, ale taky nemarnit příliš mnoho času, pouze nezbytné množství. A samozřejmě i během čekání se dá spoustu věcí udělat a zažít. Než jsem se mohla vrátit sem (do Londýna), stihla jsem řidičák i maturitu. Pro mě je nejvíc důležité nemít pocit, že život je jenom o nekonečné trpělivosti, a též být schopná najít něco skvělého v každém okamžiku.
Vůbec netuším, jak toto téma vnímají ostatní, takže pokud se se mnou chcete podělit o svůj úhel pohledu, budu moc ráda!
Maddie
Prosím, podpořte mě na sociálních sítích. :)
23 komentářů
Tak opravdu asi záleží na úhlu pohledu. Když na něco čekám, snažím se zaplnit čekání jinými sny, pokud to opravdu neurychlím. A o tom to je, pokud nemůžu, změním to. A následně to už pro mě čekání není. Jinak mi samo o sobě nevadí ani při běžných činnostech. Anoo, bývala jsem taková, neskutečně mě nebavilo a otravovalo čekat jen 5 minut. Teď už jsem se se sebou více smířila a nějaké čekání neberu jako otravu, jsem klidnější. (Ale občas na nějaké té 15hod. brigádce už taky odpočítávám, no...:D)
OdpovědětVymazatSnad se ti podaří ten svůj vnitřní pocit nějak vyrovnat! :)
Já mluvím spíš o situacích, kdy opravdu čekat musíš a změnit to nejde. Ale každopádně se tam čas mezi snažím vyplnit jinými věcmi :)
VymazatTo je dobře pro tebe! :)) Já vidím, že na sobě ještě musím trochu zapracovat.
Díky moc!
Mám to podobně, nesnáším čekání a občas uvnitř úplně trpím (třeba i v té práci, jak jsi zmínila), ačkoliv se to snažím nedávat najevo. U spousty věcí, co mě nebaví, se neskutečně trápím při čekání, kdy to konečně skončí. A navíc mám strašnou vlastnost, že se vždy pro něco nadchnu a upnu se na to a pak jsem strašně netrpělivá a snažím se k tomu cíli pořád dostat nějak rychleji, protože se mi nechce čekat - a kolikrát to pak nedopadá moc dobře.. Je pravda, že b se člověk měl naučit trpělivosti..aspoň trošku.
OdpovědětVymazatJá to znám! Třeba u kreslení, nebo tvoření něčeho. V hlavně mám výslednou podobu a celá nadšená to chci co nejrychleji přenést do fyzické podoby, jenže ono to trvá a trvá a já začnu být hrozně netrpělivá :D
VymazatMáš naprostou pravdu :)
Rozumím vám velmi dobře - snažím se pravidelně zveřejňovat příspěvky, ale bohužel je to jiné.
OdpovědětVymazatTrpělivost - hmm ... je to pro mě jiné, i když podle pravidel (a to i přes zdání) jsem pacientka ☺
Zdravím a sleduji vaše webové stránky ☺
Lili
Snaha je, ale ne vždycky to vychází, jak má :D
VymazatTo je fajn pro tebe ;)
Díky moc :))
Mně čekání nevadí, ale jsem netrpělivá jinak. Nemám problém s vysvětlováním něčeho, ale třeba při klasické debatě, když mě člověk nechápe, jsem nervózní 😀
OdpovědětVymazatA lidi jsou často hroooozně nechápaví... :D
VymazatNemáš se za co omlouvat, někdy to prostě nejde. A navíc když si užíváš, tak proč se do něčeho takového nutit? Stačí vydávat, až se ti bude chtít. :D
OdpovědětVymazatJá jsem asi trpělivá dost, nikdy jsem to tolik nevnímala, ale mé zkoušky trpělivosti jsou poslední dobou docela časté a zjišťuji, že mi nevadí ani čekání ani trpělivost například při vysvětlování něčeho. Problém je pak spíš u některých lidí, u kterých tu trpělivost prostě nezvládám, protože vždycky vybuchnu, ale to vážně záleží, s kým to je. Jinak čekání na autobus taky nesnáším, jsem člověk, který dobíhá mezi posledními. :D
Díky, to je milé! Ale přece jenom bych ráda nějakou pravidelnost :D
VymazatVysvětlování mi nevadí, pokud vidím, že mne lidi poslouchají a zajímá je to.
Chápu :D
Zajímavý článek :) U mě je to děs, čekám trpělivě na něco ale mezitím utíká něco jiného, třeba se nakopnout a dát si priority :) Na bus se nedívám, co přijde tím pojedu�� idu na další článek
OdpovědětVymazatAno, srovnat si priority a umět využít mezičas, to je ideální stav věcí :)
VymazatCo se týče cestování a dopravy, to se snažím vždycky kouknout dopředu :D
Ať se líbí! :)
Super článek, miluju podobné úvahy, ve kterých se ke všemu úplně vidím! :D
OdpovědětVymazatJá také stále na něco čekám.. Momentálně čekám na vyndání stehů po operaci slepého střeva, na sobotní odlet na Maltu, na konec nadcházejícího školního roku, na ten pocit po maturitě (který mě snad už brzy čeká), na maturitní ples, na stužkovák, na přijímačky na vysokou školu a celkově na nový život po gymplu - na který ses těšila asi úplně stejně!
Čekat jsem se také naučila. Snažím se každou jízdu vlakem, nebo stání na nádraží využít k nějaké činnosti, kterou bych jinak musela dělat poté.
Netrpělivá stále jsem. Jakmile si třeba usmyslím, že bych něco chtěla, hned to musím mít. A většinou to taky dostanu, achjo. :D
Tereza's journal
Děkuju moc!
VymazatJe to opravdu hodně! Ale to postupně přijde. Navíc mám dobrou zprávu: Maturitní ročník utíká jako voda. Sama jsem tomu nevěřila, ale po osobní zkušenosti musím potvrdit, že to tak je. Ani nemrkneš a už tu bude "ten život po gymplu". :))
Přesně, tak to tak dělám. :)
Tomu se taky může říkat cílevědomost, že? :D
Niekedy sa pristihnem práve pritom, že stále čakám na niečo ďalšie - a desí ma to -, takže sa snažím cielene pracovať na tom, aby som väčšmi fungovala v prítomnosti a nenechávala si ju utekať pomedzi prsty. Čo sa týka takého bežného každodenného čakania, to mi extra neprekáža - raz dva sa nad niečím zamyslím alebo vytiahnem čítačku a pre mňa za mňa, hlavne, keď sa nemusím učiť. :D :D Inak veľmi zaujímavý článok a s tým hľadaním rovnováhy držím palce.:)
OdpovědětVymazatJojo, to učení mě dostalo, naprosto souhlasím!
VymazatJá se opravdu snažím chvíle čekání vyplňovat nějakým smysluplným způsobem, pak to není tak dramatické :)
Musím říct, že jsem napjatě četla a čekala na konci nějaké moudro... nějak jsem ho tam ale neobjevila.
OdpovědětVymazatPřiznám se, dřív jsem to měla s čekáním stejně - pořád jsem měla pocit že na něco čekám..upínala jsem se na to na co čekám a měla jsem z toho pak pocit, jako by mi život utíkal úplně zbytečně.
A ted už skoro rok, jsem opravdu štastná. Úplně jsem přehodnotila priority a na nic už nečekám a neupínám se... jasně že mám sny, že jsou věci které bych za pár let chtěla, ale už to to není že bych seděla a čekala na to. Užívám si toho co mám a snažím se v tom hledat to dobré. To na co "čekám" mi stejně nikam neuteče,tak proč se trápit. :)
Ach, nechtěla jsem tě zklamat. Ale myslím, že v mých 19 letech ještě nemám právo na to rozdávat životní moudra. Jsem moc mladičká a rozhodně ne tak zkušená.
VymazatTo je chytrý přístup, určitě to ušetří nervy a člověk je hned pozitivnější :))
To zas ne, spíš jsem byla po přečtení taková zaražená ve stylu "a pokračování?".
VymazatHele ono to, že je člověk mladý automaticky neznamená, že už něco nezažil. Hlavně lidé a zdravotními problémy (at už svými nebo svých blízkých příbuzných) hodně rychle dospějí a získají dost nadhled.
Ale chápu, že se na "rozdávání mouder" ještě necítíš. a i to je v pořádku. :)
Třeba bude... :D Já sama se v tomto tématu musím zorientovat :ú
VymazatJá to chápu a souhlasím... Sama jsem dlouho bojovala s nemocí psychického rázu a je fakt, že jsem se díky tomu dost posunula.
Díky :))
very beautiful post!
OdpovědětVymazatJadieegosh
Many thanks! :)
VymazatMluvíš mi z duše. Taky jsem strašně netrpělivá. Na druhou stranu, když se zpětně ohlédnu, je hezké mít se na co těšit a ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem se těšila na to, co prožívám teď. :D :)
OdpovědětVymazat