Můj první večer v Říme, výraz totálního zmatení na tváři a později i neskutečné úlevy, když se mi konečně povedlo ukořistit lístek na dopravu. Docela opuštěná a offline ve městě, kde všichni mluví sice krásnou melodickou italštinou, pro mě však zcela nesrozumitelně. A pak jsem v metru náhodou potkala a oslovila čínskou dívku zhruba mého věku a staly se z nás parťačky na následujících pár dní.
Zmocňuje se mě pocit nadšení, štěstí. Sluchátka v uších, batoh na zádech, za sebou táhnu zavazadlo, hbitě kráčím dlouhou letištní halou. Docela neovladatelně se musím usmát. Přiznávám, že jsem dost nervózní, vždyť neletím do Česka jako obvykle, nasedám na palubu letadla mířícího do Říma obohacená několika matčinými telefonáty, že Řím je doupě mafie, vrahů a zlodějů a že to nejspíš nepřežiju.