Andrzej Wajda

Krátce po druhé světové válce, Stalin upevňuje moc ve válkou zdecimovaném Polsku. Poslední film režisérského velikána Andrzeje Wandy vypráví pochmurný příběh o marném boji umělce proti nastupujícímu režimu. Film o pozvolné společenské a existenciální likvidaci výtvarníka a profesora Strzeminskeho přináší divákovi neobyčejně silný pocit frustrace a zmaru. A to i svojí dějovou předvídatelností, která vede k nevyhnutelnému konci. Jako by z filmu plného šedých tváří čišela nejen beznadějnost tehdejší doby, ale také vyčerpání stařičkého režiséra. Mžitky jsou jeho rozloučením, jeho závětí. Wajda se nesnaží oslnit, šokovat, on ovíjí diváky bezútěšností poválečné reality, umně jim přibližuje strohou syrovost tehdejší doby ušetřenou zbytečného afektu, okleštěnou do nejčirejší podoby.
Shortly after World War II, Stalin consolidated his influence in war-decimated Poland. In such dark times, we follow a story of an old artist and professor Srtzeminsky that fights against the new regime. The latest movie of  Andrzej Wajda about the gradual social and existential liquidation of the artist and professor Strzeminsky delivers the viewer an extraordinarily strong feeling of frustration. Frustration also comes from plot predictability which leads to the inevitable end. It is as if the film full of grey faces radiated not only the hopelessness of the past times but also the exhaustion of the old director. After Image is his goodbye, his testament. Wajda does not try to dazzle, to shock, he fuddles the audience with the desolation of post-war reality in its purest form, brings them closer to the austere rawness of the time whilst avoiding unnecessary dramatised emotions.

Výkon Boguslawa Lindy v hlavní roli si vysloužil obdiv kritiků a široké veřejnosti. Dekadence doby vyjádřená skrze postavu Wladyslawa Strzeminskeho se pro diváka stává osobní záležitostí. Film ovšem není nezchybný - potýká se s nadměrným množstvím proluk, které rozrušují kontinuitu příběhu, například motiv odchodu z místnosti se opakuje natolik často, že začne působit rušivě. A zatímco Linda hraje velice přesvědčivě, mnohé jiné postavy tuto upřímnost postrádají. Ve zkratce Mžitky se sice nedají považovat za Wajdův nejlepší počin, nicméně je to důstojné autorovo sbohem.
Boguslaw Linda's performance in the lead role is celebrated by critics and the broad audience as well. The decadence of the time expressed through the character of Wladyslaw Strzeminsky becomes a personal matter for the viewer. However, the film is not free of mistakes - an excessive number of gaps disrupts the continuity of the story, for example, the motive of leaving the room is repeated so often that it begins to be just annoying. And while Linda acts so realistically, many other characters lack this sincerity. In short, Mžitka cannot be considered Wajda's best work, but it is a dignified goodbye of the author.

Umně natočená tragikomická satira o průměrném tématu. Národní třída je komediální drama o (ne)přijetí změn a  Film vynáší nahoru zejména brilatní výkon Hynka Čermáka, který Vandama zahrál s neuvěřitelně upřímnou přesvědčivostí, Jan Cina v roli Vandamova učně Psycha mu věrně sekundoval. Výborná spolupráce kameramana a scénaristy a perfektně zvolené hudební podbarvení zaujmou divákovu pozornost.
A well-shot tragicomic satire on an average subject. National Street is a comedy-drama about the (non)acceptance of changes and great little heroism of pub guys guarding their housing estate territory from behind a pub table. The film is pushed up by the brilliant performance of Hynek Čermák, who plays the lead character of Vandam with incredibly sincere persuasion, Jan Cina keeps up with him in the role of Vandam's apprentice Psycho. Excellent cooperation of cinematographer and production designer and well-chosen soundtrack attract the viewer's attention.

Národní třídu bych označila za lehce nadprůměrný film. Nečetla jsem knižní předlohu, ani jsem neviděla seriál Most, proto se zdržuji porovnávání a hodnotím film jako osamocený celek. Má své chyby a nepřínáší nic nového, naopak sází na osvěčené české klišé. Na scéně české filmografie podobného typu však spadá do té leúpí poloviny  - po technické (kamera) i vizuální stránce, díky již zníměným hereckým výkonům a vhodně zvoleným humorem.
I would rate the National Class as a slightly-above-average film. I haven't read the book, nor have I seen the TV series Most, so I refrain from comparing it and rather rate the film as a separate thing. National Street is unperfect in many ways and does not bring anything new, it relies on typical Czech clichés. However, when comparing to other Czech films of the same genre, it goes with better than worse - technically (camera) and visually and also thanks to the already mentioned acting performances and appropriately chosen humour.

Nejnovější film Valentyna Vaschjanoviče je tématicky ožehavé a vizuálně silné drama zasazené do blízké budoucnosti na Ukrajině. Rok po ukončení donbaského konfliktu se zpustošená země pomalu vzpamatovává z dlouhotrvajících válečných zvěrstev. Ve středu tohoto ponurného dění stojí Serhij, jež marně hledá svoji existenci v nové realitě. Film je pečlivou, citlivou studií válkou zdevastovaného člověka, jeho psychiky a mysli. Zároveň poukazuje na územní a ekologickou problematiku zasažené oblasti.
Valentyn Vaschyanovich's latest film is a thematically hard and visually powerful drama set in the near future in Ukraine. One year after the end of the Donbas conflict, the devastated country is slowly recovering from the long-lasting atrocities of war. The film follows a life of Serhiy, who is trying to find the purpose of his existence in a new reality. The film is a deep, sensitive study of a war-devastated man, his thinking and mind. At the same time, it points to the territorial and ecological issues of the affected area.
Film nejednou zkouší divákovu trpělivost velmi rozvážným tempem a zdánlivě nesjednoceným příběhem. Převažují záběry natočené fixovanou kamerou, které však umožňují naplno vykreslit syrovost reality a zároveň dávají dostatečný prostor Vasjanovičově podmanivé barevné a kompoziční stylizaci. Děj plyne zdánlivě nikam a tato nejistota nedovolí divákovi odejít, protože ví, že bude vizuálně i emočně odměněn. Mohla bych psát celé odstavce, ale myslím si, že nejvýstižnější je podívat na snímek osobně. Atlantida je filmový počin, který by se neměl přehlížet. Ať už pro jeho esteticky dokonalé ztvárnění, tak samozřejmě také pro intimní a upřímné zpracování závažného problému.
The film tests the viewer's patience as the tempo is often very slow and a story seems to be incoherent. The shots are taken predominately with a fixed camera. It makes it possible to fully depict the rawness of reality and at the same time give enough space to Vasyanovich captivating colour and compositional styling. The plot seems to go nowhere and everywhere and this uncertainty will not allow the viewer to leave, because he knows that he will be rewarded visually and emotionally. I could write long paragraphs, but the best for you is to go and see the film on your own. Atlantis is a film that should not be overlooked. Both for its aesthetically perfect art direction and for the ethical and intimate exploration of a serious issue.