Zmocňuje se mě pocit nadšení, štěstí. Sluchátka v uších, batoh na zádech, za sebou táhnu zavazadlo, hbitě kráčím dlouhou letištní halou. Docela neovladatelně se musím usmát. Přiznávám, že jsem dost nervózní, vždyť neletím do Česka jako obvykle, nasedám na palubu letadla mířícího do Říma obohacená několika matčinými telefonáty, že Řím je doupě mafie, vrahů a zlodějů a že to nejspíš nepřežiju.
